Přízraky v Benátkách: Kenneth Branagh přináší Poirotovi nadpřirozený thriller

Nejen talen­to­va­ný herec, ale také šikov­ný režisér,Kenneth Branagh, má již se ztvár­ňo­vá­ním Hercula Poirota i reží­ro­vá­ním jeho pří­pa­dů zku­še­nos­ti. V roce 2017 došlo na jeho zpra­co­vá­ní Vraždy v Orient Expresu, v roce 2021 poté na zpra­co­vá­ní Smrti na Nilu. Do tře­ti­ce si ovšem Branagh zvo­lil méně zná­mý pří­běh, kon­krét­ně adap­ta­ci romá­nu Agathy Christie s názvem Viděla jsem vraž­du (v ori­gi­ná­le Hallowe’en Party). Po vla­ku a výlet­ní lodi se i tře­tí pří­pad Branaghova Poirota ode­hrá­vá v uza­vře­ném pro­sto­ru, ten­to­krá­te v jed­nom údaj­ně pro­kle­tém domě v Benátkách, kde to vypa­dá, že by ten­to­krát vra­hem nemu­sel být pou­hý člo­věk, ale něja­ké nad­při­ro­ze­né síly. A i na potře­tí je výsle­dek roz­hod­ně zají­ma­vý.

Třetí Branaghův Poirot je v souč­tu komor­něj­ší, pře­de­vším ovšem sku­teč­ně půso­bí tak tro­chu svě­že. Dle sli­bů samot­né­ho Branagha vlast­ně Přízraky v Benátkách nepů­so­bí jako vylo­že­ný horor, ale spí­še thriller s nad­při­ro­ze­ný­mi prv­ky. Třetí Branaghův film s Poirotem je poté vol­něj­ší adap­ta­cí, o to více se ovšem uka­zu­je, že sce­náris­ta Michael Green (kte­rý již napsal před­cho­zí dva fil­my) doká­že ze zákla­dů původ­ní­ho romá­nu vybrat nej­za­jí­ma­věj­ší prv­ky, aby s výsled­nou adap­ta­cí pra­co­val tak tro­chu jiným způ­so­bem. Kombinace Poirotovi deduk­ce s nad­při­ro­ze­ný­mi prv­ky poté dohro­ma­dy fun­gu­je, komor­něj­ší měřít­ko a v souč­tu i vyšet­řo­vá­ní s méně zají­ma­vým postu­pem tak vlast­ně niče­mu dva­krát neško­dí.

Díky Branaghovi a uza­vře­né­mu pro­sto­ru fun­gu­je atmo­sfé­ra diva­del­ní hry, kte­rá by si na diva­del­ních prk­nech vysta­či­la s pár kuli­sa­mi a her­ci, kte­ří by doká­za­li před­nést své dia­lo­gy. Po vzo­ru Orient Expresu i Nilu ovšem i ten­to­krát Branagh při­ná­ší hra­vost, kte­rá se nej­víc pro­je­ví v tom, kdy koke­tu­je s horo­ro­vý­mi prv­ky. Vyhrávání si s nahnu­tým pro­sto­rem, sem tam dojde na ruč­ní kame­rou, do tře­ti­ce navrá­ti­vší kame­ra­man Haris Zambarloukos si doká­že s kame­rou jed­no­du­še vyhrát. Přízraky v Benátkách jsou pře­de­vším o sou­bo­ji Poirota vůči víře v nad­při­ro­ze­né síly. A Branagh doká­že napros­to herec­ky pro­dat Poirota, kte­rý pochy­bu­je s pro­sto­rem kolem sebe a chví­le­mi to vypa­dá, že by se v rám­ci jeho kari­é­ry moh­la pře­pi­so­vat his­to­rie.

I do tře­ti­ce má Branagh oko­lo sebe šikov­né her­ce. Kelly Reilly nebo  Michelle Yeoh mož­ná nejsou tak vel­ké hvězdy jako Johnny Depp nebo Gal Gadot, zrov­na dvě zmí­ně­né dámy ovšem doká­ží pro­dat veli­ce sil­né výko­ny, při­čemž se roz­hod­ně i ten­to­krát musí doce­nit výko­ny všech oko­lo. Branagh i ten­to­krát doká­že z her­ců vyždí­mat maxi­mum, posta­vy při­tom nejsou zrov­na nej­za­jí­ma­věj­ší a do vel­ké míry už zapa­da­jí do ška­tu­lat, kdy­by je šlo porov­ná­vat nejen s posta­va­mi z dvou před­cho­zích Branaghových fil­mů. A i když jde o kra­pet vol­něj­ší adap­ta­ci, pře­ci jen je už postup­né vyšet­řo­vá­ní kra­pet prů­hled­né. Potěšit tak jis­tě může fakt, že film trvá 103 minut a má díky tomu sym­pa­tic­ké tem­po.

Vývoj pát­rá­ní a něja­ké vět­ší či men­ší odha­le­ní mož­ná můžou lec­ko­ho pře­kva­pit, pře­ci jen je ovšem snad­né někte­ré z nich uhod­nout pře­dem. Film si přes­to doká­že celou dobu udr­žet pozor­nost i díky vár­ce nej­růz­něj­ších zají­ma­vých nápa­dů (výslech dvou sepa­rát­ních postav a skr­ze střih kon­fron­ta­ce jejich odpo­vě­dí). Atmosféře po celou dobu zvlá­dá při­spí­vat soun­d­track skla­da­tel­ky Hildur  Guðnadóttir, kdy díky její účas­ti pocho­pi­tel­ně nemů­že chy­bět Cello. V souč­tu na Přízracích v Benátkách jde nej­ví­ce oce­nit prá­vě ten svě­ží vítr, kte­rý ho mini­mál­ně doká­že odli­šit od dvou více vizu­ál­ně opu­lent­něj­ších adap­ta­cí Poirota v režii Branagha. Výraznější odklon od před­lo­hy sice nepři­ná­ší nej­šťav­na­těj­ší ovo­ce, přes­to výsle­dek zvlád­ne potě­šit.

Branagh ani napo­tře­tí neu­dě­lal bel­gic­ké­mu detek­ti­vo­vi ostu­du, nad­při­ro­ze­ný thriller si doká­že vyhrát s horo­ro­vý­mi prv­ky skr­ze uza­vře­ný pro­stor i zají­ma­vé hrát­ky s kame­rou, herec­ky i ten­to­krát vel­mi výraz­né, pře­de­vším důkaz toho, že je Branagh nejen schop­ný herec, ale také vel­mi schop­ný tvůr­ce, kte­rý zvlá­dl do tře­ti­ce dodat něco tak tro­chu jiné­ho. A nazna­ču­je, že by se s Poirotem roz­hod­ně dalo i do budouc­na pra­co­vat tak nějak svě­že....

---

Verdikt: 70 %

---